Moje dcera nechala studia na filozofii po 1,5 letech. Byla to její vysněná škola, byla šťastná, když jí vzali, byl to velký úspěch. za 1,5 roku se jednoho dne ráno rozbrečela, že tam nechce jít. To ale bylo po několika měsících kdy jsem pozorovala že se neučí, nechodí nějak moc do školy, nechystá se na zkoušky. Odmítala se mnou mluvit, nic mi neřekla. neznám důvod dodnes. Když jsem ji to ráno viděla, řekla jsem jí, že tam chodit nemusí, že najdeme nějaké řešení. Našly jsme, přerušila studium. Pak se válela doma. Žádná škola, žádná brigáda, nic. Donutila jsem jí po nějakých týdnech alespoň k brigádě. Pak jsme se dohodly, že si vybere jinou školu, sama, kterou dostuduje. Vybrala si. Sama. Dálkovou. K filozofii se nevrátila, vyhodili ji. Pak začala chodit i do práce. Včera po roce mi řekla že už studovat nebude. Neudělala zkoušky, nemá čas, chodí do práce. Celý rok lhala že do školy chodí, že má zkoušky, nesměla jsem se na nic ptát. Neptala jsem se. Chyba. Celý příběh je daleko komplikovanější, toto je jen stručný základ.
Je jí 23, má vystudované všeobecné gymnázium, je velmi chytrá, škola a učení jí šlo velmi dobře. nikdy nebiflovala, neměla to zapotřebí. nikdy jsem jí do ničeho nenutila, nechávám jí volnou ruku, ale myslím že teď přišel čas říct ne, musíš vystudovat, vybrala sis školu, slíbilas že ji doděláš a sliby se mají plnit.
Co vy na to? Holky? úspěchy ve škole nejsou přeci zadarmo, studenti musí makat, je to dřina, a jí se nechce co?
Email: bretssseznamcz